Miroslav Kefurt
Narozen 9. 9. 1920 v Praze. Pocházel z hudební rodiny - jeho otec byl členem vojenské kapely a specialistou ve hře na dechové nástroje. Hudbě se začal věnovat až na střední škole, kdy se učil na trubku a také hrál v amatérském orchestru, kde získal své prvé hudebnické zkušenosti. Počátkem čtyřicátých let ho angažoval do svého velkého orchestru Bobek Bryen, kde však nepobyl dlouho, neboť byl za války totálně nasazen a později se stal členem orchestru Kurta Engela. Hned po skončení války se stal trumpetistou v nově utvořeném orchestru Kamila Běhounka, kde se poprvé začal uplatňovat i jako kytarista. Ačkoliv začal studovat hru na kytaru, stále jeho hlavním nástrojem zůstávala trubka, nakrátko působil v Septetu Arnošta kavky, orchestru Standy Kukačky až posléze v roce 1947 přešel do orchestru Karla Vlacha, kde setrval až do konce roku 1954. Po odchodu od Vlacha si Kefurt založil vlastní skupinu, kde se věnoval již hře na elektrickou kytaru a se kterou pořádal zájezdy a vystoupení. V roce 1959 nahrával poprvé se svou skupinou (již v obsazení kytara, basa, piano a bicí) pro tehdy monopolní gramofonovou firmu Supraphon, tehdy natočil např. své vlastní skladby jako Kytarová samba či Kytarové boogie, se svojí skupinou doprovázel i zahraniční zpěvačky Lucienne Boyer a Chinita Rivero při jejich vystupování v Československu. V roce 1960 přijal nabídku z Německé demokratické republiky od Güntera Gollatsche, vedoucího Tanečního orchestru berlínského rozhlasu. Zpočátku působil v Berlíně na plný úvazek, ale od roku 1961 spolupracoval s rozhlasovou kapelou na zájezdech a při nahrávání pro východoněmeckou gramofonovou společnost Amiga. Při pobytech v Praze nahrával nadále se svou skupinou, pokoušel se o styl, který využíval v USA kytarista Les Paul, jednalo se o nahrávky, kdy za použití playbacku natáčel kytarové party do více stop, za doprovodu bicích a basy. Tímto způsobem byly natočeny jeho vlastní skladby jako Půlnoční boogie, Procházka s paraplíčkem, známá píseň Karla Mareše Oliver Twist či úprava ruské lidové písně Políčko, pole. Zajímavostí je použití eletrifikované mandolíny v některých skladbách. Poslední nahrávky s jeho skupinou vznikly v roce 1964, poté se věnoval spíše studiové práci, ať již doma (spolupráce s orchestrem Karla Vlacha či Tanečním orchestrem československého rozhlasu), nebo v Berlíně. Po okupaci v srpnu 1968 odešel i s rodinou do emigrace, nejprve do Kanady, později do Kalifornie v USA, kde byl koncem sedmdesátých let i s manželkou zavražděn vlastním synem.
